Krásný den milí rodičové,
ráda bych Vám představila odborníka, se kterým tento týden proběhl rozhovor na téma sociální pedagogiky, adaptace a předškolních dětí, tedy to, co vás velmi zajímá.
19.3. na našem facebooku bylo představení, 20.3. uveřejněn článek, aneb čtení na víkend a už 25.3. od 15 hod se na Vás bude autorka těšit a odpovídat přímo pod příspěvkem na Vaše dotazy.
Neváhejte se zapojit :)
*** Představení odborníka ***
aneb nový projekt právě spatřil světlo světa
„Najdeme spolu cestu k pohodovému rodičovství.“
Tímto mottem provází rodiče sociální pedagožka Mgr. Lucie Žaludová, zakladatelka projektu Najdeme spolu cestu. Ve své práci pomáhá rodičům v situacích, kdy si nejsou jistí, jak reagovat, cítí únavu z každodenních výchovných výzev nebo mají pocit, že by chtěli vztah se svými dětmi prožívat klidněji a s větší lehkostí.
Při individuálních konzultacích s rodiči i dětmi společně hledají cestu k lepšímu porozumění, většímu klidu v rodině a k výchově, ve které se dobře cítí děti i rodiče. Setkat se s touto odborníci můžete osobně nejen ve Znojmě, ale i na akcích po celé republice nebo se spojit online.
Lucie vystudovala sociální pedagogiku a zkušenosti získala mimo jiné i v nízkoprahovém klubu pro děti a mládež a v mateřské škole. Vedle konzultací vytváří také praktické pomůcky, které podporují vztah mezi rodičem a dítětem a pomáhají zvládat každodenní výchovné situace. Rodičům zároveň připomíná, že aby mohli být oporou svým dětem, potřebují být v pohodě i oni sami. Proto sdílí jednoduché tipy na mikrochvilky, které pomáhají zpomalit a znovu se nadechnout v rychlém tempu dnešní doby. Jako maminka dvou chlapců ví, jak krásné, ale zároveň náročné může rodičovství někdy být.
***Rozhovor se sociální pedagožkou: Mgr. Lucií Žaludovou ***
Lucie, působíte jako sociální pedagožka, kdo vaše služby vyhledává? V jakých situacích za vámi klienti přicházejí nejčastěji?
Pracuji především s rodiči dětí se specifickými potřebami, dále s rodiči dětí ve věku přibližně od jednoho do tří let a také s rodiči dětí předškolního věku. První jmenovaní často hledají konkrétní návody na každodenní fungování. Konzultace probíhají nejen formou rozhovoru, ale i prakticky. S dítětem pracuji společně s rodiči hravou formou, orientačně mapuji například úroveň motoriky či dalších dovedností a podle toho následně upravujeme individuální plán spolupráce. Společně hledáme cestu, která je efektivní, přirozená a příjemná pro všechny. Součástí této práce je také podpora samotných rodičů. Velmi často řešíme jejich vyčerpání, potřebu odpočinku a hledání rovnováhy mezi péčí o dítě a péčí o sebe. Věřím, že dlouhodobě funkční podpora dítěte není možná bez stabilního a psychicky opečovávaného rodiče.
U rodičů dětí ve věku od jednoho do tří let se nejčastěji setkávám s tématy spojenými s obdobím vzdoru, nastavováním hranic a učením nových dovedností. Významnou součástí konzultací je i vysvětlování principů dětského vývoje. Rodiče v tomto období často své dítě srovnávají s vrstevníky. Je to pochopitelné, zároveň však pracujeme s tím, že každé dítě má vlastní tempo zrání a individuální silné i slabší stránky. Nedávno jsem například spolupracovala s rodiči dvouapůlletého chlapce, který byl výrazně napřed v řeči i v oblasti hrubé a jemné motoriky, avšak nedařilo se mu zvládnout přechod na nočník. Rodiče měli pocit, že již vyzkoušeli vše. Během dvou měsíců jsme společně hledali další cesty. Postup byl pozvolný, ale stabilní. Někdy totiž nejde o nedostatek schopností, ale o načasování a vhodně zvolenou strategii.
Další častou oblastí je nástup dítěte do jeslí, dětské skupiny či mateřské školy. Rodiče se přirozeně obávají, jak dítě odloučení zvládne. V průběhu konzultací však často vyjde najevo, že největší nejistota pramení z rodičovského pocitu ztráty kontroly. Tedy z toho, že několik hodin nevědí, co se s dítětem děje. Proto vždy doporučuji nastavit otevřenou a aktivní komunikaci mezi rodiči a pečujícími osobami.
U rodičů předškolních dětí se nejčastěji věnujeme přípravě na vstup do základní školy. Rodiče zajímá, jak dítě doma přirozeně rozvíjet a jak jej motivovat bez zbytečného tlaku. Hledáme způsoby, jak rozvoj kognitivních, grafomotorických či sociálních dovedností začlenit do běžného rodinného života tak, aby byl proces smysluplný a hravý. Důležité je, aby příprava nebyla zdrojem frustrace, ale naopak posilovala dítě v jeho kompetencích a sebevědomí. Samostatnou kapitolou jsou také výchovná témata, mezi kterými dominuje nastavování hranic, práce s emocemi či sourozenecké vztahy.
Vedle těchto skupin klientů pracuji také se samotnými rodiči, kteří na sobě cítí výrazný tlak a pochybují o svých kompetencích. Často přicházejí vyčerpaní, frustrovaní a s pocitem, že selhávají. V těchto případech je klíčová podpora, stabilizace a hledání realistického nastavení každodenního fungování. Otevíráme témata odpočinku, organizace dne, zvládání náročných situací i prostor pro bezpečné sdílení emocí.
Rodiče s vámi konzultují přednosti a limity jednotlivých forem péče, jak jsou na tom dětské skupiny?
Když se s rodiči bavím o dětských skupinách, téma ceny zazní velmi rychle. Zároveň ale pozoruji, že pokud rodiče vnímají skutečný přínos pro dítě, jsou ochotni investici zvažovat jinak než jen optikou částky. Druhým velkým tématem je individuální přístup. Rodiče mi často popisují zkušenosti ze státních školek, kde je ve třídě dvacet a více dětí. U citlivějších nebo pomaleji adaptujících se dětí to může být náročné. V dětských skupinách oceňují menší kolektiv a bližší kontakt s pečující osobou. V praxi vidím rozdíl například u dvouletých dětí, které potřebují více fyzické i emoční podpory. Pokud má pečující osoba prostor dítě skutečně vnímat, reagovat na jeho tempo a potřeby, adaptace bývá klidnější.
Velmi konkrétní obavy rodičů se týkají nástupu a prvních týdnů. V těchto situacích pracujeme s realistickým plánem adaptace. Mám zkušenost, že dětské skupiny, které umožňují postupný nástup, významně snižují stres dítěte i rodiče. Někdy rodiče apelují, aby dítě prvně docházelo do dětské skupinky na jednu či dvě hodiny, ale je za potřebí si uvědomit, že děti neznají hodiny a pak se pořád koukají, zda už rodiče nejdou, jsou nervózní a adaptace neprobíhá v klidu. Je vhodné držet se denních mezníků, které děti znají - jako je oběd nebo spinkání po obědě.
Jedna moje klientka například dlouho váhala, protože její dcera byla velmi fixovaná a obtížně přijímala nové osoby. Takže začala navštěvovat před nástupem adaptační odpoledne vedené budoucími pečujícími osobami. Dítě si postupně vytvořilo vztah k prostředí i k pečujícím osobám a samotný nástup do pravidelné docházky pak proběhl bez dramatických reakcí.
Vhodné je také seznamovat dítě se skupinkou pomocí fotografií, procházkami kolem budovy či navštěvováním veřejných akcí, kde může poznat děti, které již chodí do dětské skupinky, a tak navázat první vztahy. Ukazatelem je i jak se dítě chová při vyzvedávání, zda si například hraje a je spokojené, některé děti ani nechtějí domů. To značí, že dítě se cítí v dětské skupině velmi dobře. Sdílení zkušeností ostatních rodičů může být zklidňující faktor, protože nástup dítěte do skupiny je většinou pro rodiče velmi stresující situace. Vždy je dobré, když dítě jde za svým kamarádem či dětmi, co zná. Vzbuzuje to v dítěti i rodiči větší klid a důvěru.
Časté jsou i dotazy na vzdělávací přístup. Rodiny, které mají blízko k alternativním směrům, jako je montessori nebo waldorfská pedagogika, cíleně vyhledávají skupiny s těmito prvky. Nejde jim primárně o značku, ale o hodnotové nastavení. Zároveň ale vždy říkám, že to není soutěž mezi státní školkou a soukromou dětskou skupinou. Ve své praxi dbám na individualitu jedince. Každý člověk je jiný a každá rodina je jedinečná. Rozhodující je konkrétní dítě, jeho temperament, aktuální vývojová fáze i rodinná situace. Některé děti prospívají ve větším kolektivu, jiné potřebují menší a předvídatelnější prostředí. Pokud rodiče volbu udělají vědomě, ne pod tlakem okolí, ale na základě potřeb svého dítěte i rodiny, bývají s rozhodnutím dlouhodobě spokojeni. A právě tento pocit jistoty se následně přenáší i na dítě.
Často se tvrdí, že malé děti kolektiv ještě nepotřebují. Jak hodnotíte přínos dětských skupin pro děti ve věku od jednoho do tří let? Co si děti v kolektivu osvojí lépe než doma?
Dítě je doma většinou jen s rodičem nebo sourozencem. Rodiče často přirozeně vyhoví jeho potřebám ještě dříve, než je dítě musí skutečně vyjádřit. V kolektivu vrstevníků to ale funguje jinak. Dítě se musí snažit domluvit, vyjádřit své potřeby a reagovat na ostatní. To jeho vývoj výrazně posouvá. Ve své vlastní praxi často vidím, že děti se mnoho věcí naučí rychleji od vrstevníků než od dospělých. Vrstevníci jsou na podobné vývojové úrovni, takže jejich chování je pro dítě přirozenější k napodobování. Například při jídle nebo při učení nové dovednosti děti často sledují jiné dítě a zkoušejí to podle něj.
Kolektiv zároveň podporuje socializaci. Děti se učí půjčovat si hračky, zvládat emoce, domlouvat se a spolupracovat. Navazují také první přátelství a poznávají vztah k někomu jinému než k rodiči. Děti se v kolektivu také přirozeně učí hrát si s ostatními.
Postupně se posouvají od paralelní hry, kdy si hrají vedle sebe, až ke skutečné spolupráci při hře. Tyto vývojové fáze jsou pro jejich socializaci velmi důležité. Zároveň je ale klíčové, aby prostředí bylo bezpečné a respektovalo individuální potřeby dítěte.
Jak byste poradila rodičům s adaptací? Máte osvědčená doporučení ohledně přípravy?
Začnu rovnou u chyb. Tou nejčastější je nepravidelnost. Adaptace potřebuje řád a předvídatelnost, protože dítě se orientuje podle toho, co se opakuje. Pokud je jeden den loučení krátké a druhý den dlouhé, plné vysvětlování, dítě ztrácí jistotu a neví, co očekávat. Dalším častým tématem je nejistota rodiče. Dítě velmi citlivě vnímá emoce dospělých. Pokud rodič sám nemá plnou důvěru v druhé, dítě tuto nejistotu rychle přebírá. Proto doporučuji využít adaptační programy nebo návštěvy zařízení ještě před nástupem, aby si rodič mohl prostředí osahat.
Rodiče dítě při pláči často zachraňují tím, že ho vezmou zpět domů. Krátkodobě to dítě uklidní, ale dlouhodobě to adaptaci spíše komplikuje, protože dítě neví, co vlastně platí. Je také důležité děti nesrovnávat. Některé se adaptují během několika dní, jiné potřebují více času. Tempo adaptace není známkou kvality rodičovství ani schopností dítěte. Další, co pomáhá, je snaha sladit domácí režim s režimem ve školce. Pokud má dítě podobný čas jídla, odpočinku nebo pobytu venku, přechod bývá mnohem snazší. Dobré je také dítě postupně zvykat na kolektiv. Pokud dosud trávilo čas převážně s jedním dospělým, může být nástup do větší skupiny náročnější. Pomoci mohou herny, kroužky nebo společné aktivity s dalšími dětmi.
Vidím velký rozdíl u dětí, které mají možnost přijít do školky ještě před nástupem. Když si mohou prostor prohlédnout, pohrát si tam s rodičem a poznat pečující osoby, přicházejí první den mnohem jistěji. Důležité je také zmínit, že období kolem 1,5 až 2 let je pro děti vývojově velmi citlivé. Dítě si začíná uvědomovat, že je samostatnou bytostí oddělenou od rodiče, a právě proto se může silněji objevovat takzvaná separační úzkost. Jde ale o přirozenou součást vývoje, při které se dítě postupně učí zvládat krátká odloučení a budovat svou samostatnost.
V prvních týdnech jsou výkyvy během adaptace běžné. Pláč při loučení, větší únava, potřeba více blízkosti doma nebo krátkodobé změny ve spánku jsou přirozené reakce na změnu prostředí. Zpozornět je potřeba tehdy, když se situace dlouhodobě nelepší. Pokud dítě ani po několika týdnech nevytváří vztah k pečující osobě, nezapojuje se do hry a většinu času tráví v napětí, je vhodné situaci řešit. Důležité je sledovat vývoj v čase. Adaptace by měla mít postupně pozitivní trend, i když s menšími výkyvy. Pokud k posunu nedochází, je vhodné situaci pravidelně vyhodnocovat a upravit další kroky.
V závěru by nás zajímalo, jak poznáme, že jsou děti v dětské skupině spokojené?
Ranní pláč ještě automaticky neznamená, že je dítě ve skupině nešťastné. Jde o velmi častou reakci na loučení s rodičem. Vzpomínám si na maminku, která byla přesvědčená, že její dítě ve skupince trpí, protože každé ráno plakalo. Při práci s touto klientkou jsem se zaměřila jak na její nejistotu, tak na praktické změny. Ranní rituál loučení se upravil tak, aby byl kratší a předvídatelný. Maminka také začala otevřeně komunikovat s pracovníky skupiny. Během několika týdnů se situace výrazně uklidnila. Spokojenost dítěte je vždy lepší hodnotit v delším horizontu. Sledovat, jestli si postupně vytváří vztahy, zapojuje se do hry a v prostředí se cítí jistěji. Velkou roli hraje také rodičovská důvěra. Děti totiž často přebírají emoce svých rodičů. Jak říkávám, spokojený rodič, spokojené dítě.
Lucie Žaludová
Mgr. Lucie Žaludová je sociální pedagožka a zakladatelka projektu Najdeme spolu cestu, který podporuje rodiče na jejich cestě rodičovstvím. Věnuje se individuálním konzultacím s rodiči, dětmi i jejich blízkými, při nichž společně hledají cestu ke spokojenějším vztahům a k větší rodičovské jistotě. Vedle konzultací se zaměřuje také na tvorbu praktických pomůcek, které pomáhají zvládat každodenní výchovné situace. Více o aktivitách Lucie Žaludové lze nalézt na: https://najdemespolucestu.cz/
Fotografie: Archiv Lucie Žaludové
Komunikační kanály
Web: https://najdemespolucestu.cz/
Facebook: https://www.facebook.com/Mgrluciezaludova
Instagram: https://www.instagram.com/mgr.luciezaludova
KONTAKT PRO MÉDIA
Mgr. Tereza Kvapil Pokorná, DiS.
Tel.: + 420 774 045 154
E-mail: t.k.pokorna@talentovaniumelci.cz
